Úcta k tradicím

Teďko ale beze srandy, fakt, žádný hihihi, bude řeč o úctě k národním tradicím a k autoritám (Národní divadlo, Svatý Václav, president, jízda králů, lípa, neviditelný trh, knedlo-zelo-vepřo aj.). Může se stát, neříkám že ne, že nějaká instituce nebo osobnost právem získá auru moudrosti, nenahraditelnosti, věčnětrvající neomylnosti.... a toto renomé jí/mu pak zůstává zachováno i dávno poté, co působí už jaksi nejednoznačně nebo dokonce prázdně a falešně. Stane se z ní/něj tradovaný, nekriticky přijímaný mýtus. Např. slova některých klasiků se omílají s vážnou tváří pořád dokola a nikdo si netroufne vyslovit: vždyť jsou to samý plytký žvásty!!?! Ve chvíli, kdy člověk začne o neměnnosti tradovaných hodnot pochybovat a ptát se, je na dobrý cestě. A někdy je dobré nakopnutí, třeba nastoupí-li na scénu ono dítě z Andersenovy pohádky, co ukáže prstem a zvolá: Vždyť ten král je nahý!