Dobrou noc 5
Žluva leží v žlabu. Žalostně žlutá žízní.
Plž má službu u lože. Vlaží ji a líže žal.
Plž má službu u lože. Vlaží ji a líže žal.
Upažila. Pohmoždila si žebro v bažině. Zažila průtrž. Žáby ji obživly a ždímaly. Teď leží v žlabu a sužuje ji život. Je vlažná. Žárlí na plže, že ho žebra netíží. Taky na hlemýždě. Plž maže žluvě naraženou hýžď. Snaží se blažit.
Přitížilo se jí.
Žáby sváží želatinové zboží: žužu, želé, dražé. žervé, ale nic už žluvu nedráždí. Možná jen něžná tužba... Krouží u pláží. Shlíží do louží. Touží... Žluva žhne.
Želvy, žížaly, hlemýždi, užovky i plži žalují. Žalují žalmy, až žal mží na žampiony a žíhá jejich kůži. Zželelo se jim žluvy.
Žluva však nežádá žal, ale vtipnou bžundu od své něžné tužby.
A želvy žvaní, žáby se kloužou, užovky lžou a mlži mlží, každý se snaží, ale bez bžundy.
Žluva se souží, touží po družné beztíži. Leží však v žlabu a je to vážné... ztěžkla jí paže, žízní po... Že by... Ťuhýk? Ten lstivý poťouchlík? Zkroutil jí peruť. Štípnul tu žalostnou paži, až žluva zapěla něžně: "Toto jsem zaživa nezažila, štípači lstivý!"
A ťuhýk štípal dál. Tím ztišil žluví žal a vzbudil její lechtivost.
"Odpouštím ti, ťuhýku můj," řekla žluva a ťuhýk na to: "Leť!" A žluť z těla uletěla, též tíže uleželá.
Něžná tužba zakroužila nad žlabem. A žluva družně s ní. Letí nad pláží, letí bez tíže s chtivým ťuhýkem, štípají se k smrti, žertují.
Žáby, želvy, plži žasnou. Táží se, je to možné? Vždyť ležela tu žlutá v žalu! Že nesnaží se nad bažinou svlažit žalost!
Tu totiž bažina už dávno požila.
"Děkuji, žáby, děkuji, plži... Může za to ten poťouchlík ťuhýk!"
(Petr Nikl: Pohádka o žalu a lásce z knížky Lingvistické pohádky)
Přitížilo se jí.
Žáby sváží želatinové zboží: žužu, želé, dražé. žervé, ale nic už žluvu nedráždí. Možná jen něžná tužba... Krouží u pláží. Shlíží do louží. Touží... Žluva žhne.
Želvy, žížaly, hlemýždi, užovky i plži žalují. Žalují žalmy, až žal mží na žampiony a žíhá jejich kůži. Zželelo se jim žluvy.
Žluva však nežádá žal, ale vtipnou bžundu od své něžné tužby.
A želvy žvaní, žáby se kloužou, užovky lžou a mlži mlží, každý se snaží, ale bez bžundy.
Žluva se souží, touží po družné beztíži. Leží však v žlabu a je to vážné... ztěžkla jí paže, žízní po... Že by... Ťuhýk? Ten lstivý poťouchlík? Zkroutil jí peruť. Štípnul tu žalostnou paži, až žluva zapěla něžně: "Toto jsem zaživa nezažila, štípači lstivý!"
A ťuhýk štípal dál. Tím ztišil žluví žal a vzbudil její lechtivost.
"Odpouštím ti, ťuhýku můj," řekla žluva a ťuhýk na to: "Leť!" A žluť z těla uletěla, též tíže uleželá.
Něžná tužba zakroužila nad žlabem. A žluva družně s ní. Letí nad pláží, letí bez tíže s chtivým ťuhýkem, štípají se k smrti, žertují.
Žáby, želvy, plži žasnou. Táží se, je to možné? Vždyť ležela tu žlutá v žalu! Že nesnaží se nad bažinou svlažit žalost!
Tu totiž bažina už dávno požila.
"Děkuji, žáby, děkuji, plži... Může za to ten poťouchlík ťuhýk!"
(Petr Nikl: Pohádka o žalu a lásce z knížky Lingvistické pohádky)
Komentáře
Okomentovat