O žvanění staříků, budoucnosti a svobodě

Ve stáří se scvrkává rozměr vlastní budoucnosti k nule. To nabízí, aby se stejně tak scvrkával i společensky konformní postoj vůči budoucnosti. Ohledy mohou odpadnout jak při pozorování, tak i při komentování z obrazovky do obrazovky. Staří lidé si tak mohou bez zábran nejen všímat, ale i mluvit a hanit. To poslední je schopnost, ve které dobou nabrali celkem solidní kompetence.
Ve stáří již není zapotřebí extra odvahy někomu šlápnout na prsty, protože budoucnost skýtá již málo příležitostí k odvetě. Mimoto slova starých znějí jako slova na rozloučenou. Mají - coby brzo zapomenutá - spíše nezávaznost jakéhosi zbytku s omezenou trvanlivostí, spíše váhu posledních slov.
Ve stáří je toho možné i využít: Je možné neomezeně si všímat, mluvit, psát a přitom se vykašlat i na vlastní potřeby taktu, což setsakra posiluje schopnost košatého sdělování. Čím jsem starším, tím více se mohu spolehnout na svůj vlastní zánik, a tak nerušeně sledovat a prohlašovat: Takhle to je. A moji bližní, kterým to nestydatě servíruju, k tomu žádné extra kvality nepotřebují. Jenom chvilku trpělivosti.