Amnestie a judikatura

Judikatura českých soudů - Nepřiměřené délka trestního stíhání -

Porušení pravidla stanoveného čl. 6 odst. 1 Úmluvy bývá samotným ESLP sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému a následným přiznáním spravedlivého zadostiučinění ve formě peněžité náhrady. V žádném z jeho rozhodnutí nebyla (podle jiných závěrů NS) zvolena náprava ve formě zastavení řízení, která by - nahlíženo z jiného úhlu - znamenala průlom do zásady oficiality a rovněž oslabení práv poškozených.

http://www.elaw.cz/cs/ostatni/165-neprimerena-delka-rizeni-ceske-pravo.html

v této souvislosti usnesení NS sp.zn. 6 Tdo 102/2009 ze dne 17.3.2009, ve kterém zcela explicitně vyjádřil svůj názor, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle článku 6 odst. 1 Úmluvy samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy (k tomu viz např. usnesení ÚS IV. ÚS 8/03, usnesení sp. zn. IV ÚS 487/03 a nález sp. zn. II. ÚS 7/03).

Nejvyšší soud ve svých pozdějších rozhodnutích přiklonil k názoru, že ani ESLP ve svých rozhodnutích nekonkretizoval "obecně závaznou" dobu, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy a především nestanovil výslovnou sankci, jež by následovala v případech porušení tohoto práva (kromě již opakovaně zmiňovaného práva na finanční satisfakci). Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje ESLP zásadně tak, že konstatuje porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a přiznává stěžovateli spravedlivé zadostiučinění i ve formě peněžní náhrady. Této judikatuře ESLP odpovídala i rozhodovací praxe ÚS (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96, sp. zn. III. ÚS 70/97). Jak ÚS ve svém usnesení ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. II. ÚS 32/03, připomněl, nepřiměřenost délky řízení je podle dosavadní judikatury Evropského soudu důvodem toliko pro spravedlivé zadostiučinění stěžovatelů formou finanční náhrady, ale není důvodem pro zastavení trestního stíhání. V této souvislosti ÚS judikoval, že charakteristickým znakem právního státu v kontinentálním evropském pojetí je právě skutečnost, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu, když je to výhradně stát, který rozhoduje podle zásad trestního řízení o tom, zda byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Za této situace se stát nemůže této své úlohy, ale i zásadní povinnosti vzdát také proto, že ve vztahu k poškozeným osobám, případně stranám v trestním řízení není vymezeno žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána a za spáchaný trestný čin spravedlivě potrestána.