Václavské náměstí

Je prostor, kam jsem nikdy nechodil rád a jemuž jsem se zvláště posledních pár let vyhýbal.... Václavské náměstí je zvláštní prostor. Nemá tvar náměstí, nestojí tu žádný kostel... a přesto se tu odehrávají všechny důležité okamžiky moderních dějin počínaje mší roku 1848, vyhlášením republiky, záborem státu, koncem války atd. Náměstí zažilo tanky různých armád, pochodeň Palachovu, pohřeb Aloise Jiráska a Emy Destinové; i Gagarina, dalajlámu a amerického prezidenta zvonícího na zvon svobody, jehož zvuk sem kromě demokracie přilákal také kapsáře, arabské překupníky drog a ruskou mafii... Jako by moderní doba potřebovala být sama sebou a odtrhnout se od historie, která spoutává a někdy drtí. Jako by desakralizovaný a antipoetický prostor náměstí, jehož budovy mezi sebou spíš soupeří, než aby vytvářely společný svět, lépe vyjadřovaly lineárního ducha doby než do sebe uzavřené Staroměstské náměstí, jehož zatočené ulice stále ještě žijí v cyklickém čase vesmírného řádu. Věčné opakování vyměněné za lineáru pokroku, jež je konečná, takže na to, že jsme na konci, přicházíme pozdě, nic už se nedá dělat.... Mostem mezi oběma světy je Můstek, jímž vstupujeme do ulic Starého Města, jehož záhyby odpovídají zátočinám našeho mozku. A přesto tu cosi jako Václavské náměstí musí být, aby doplňovalo tu nečinnou a spící magickou Prahu...

Z knihy Václava Cílka Archeus, Nakladatelství Dokořán, 2010

P.S. Pan Cílek je příliš laskavý, zloděje a mafinány sem nepřilákala demokracie, ale podmínky, v 90. letech výhodně nastavené pro darebáky všeho druhu.