Václav Klaus se včera při hodnocení stávky zapomněl

Motto:

Zadlužení státu se mělo podle prezidenta řešit již dávno a na jeho vyřešení je třeba hlubších reforem, a ne jen částečných škrtů. V souvislosti se stávkou Klaus poznamenal, že odboráři měli protestovat v době, kdy se Česko začalo zadlužovat. "Odborářští bossové nechápou, o co u nás jde. Chtějí odčinit to, že neprotestovali, když se problém našich veřejných financí na počátku tohoto desetiletí začal rozbíhat," uvedl v diskusi s podnikateli Klaus.

---

-----

Zadlužování nezačalo na počátku tohoto desetiletí. Začalo už během privatizace, To vysvětlím později, začnu rokem 1996, kdy to bylo nejmarkantnější. Psal se volební rok 1996 a Klaus s vidinou znovuzvolení rozvolnil nebývale rozpočtovou disciplínu v úmyslu koupit si voličskou základnu z peněz, které od nich vybral do státního rozpočtu.

.

Jiří Schwarz z Liberálního institutu to hodnotí zde takto: Rok 1996 byl volebním rokem do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Touha po znovuzvolení vedla Klausovu vládu k povolení opratí fiskální disciplíny a zmírnění tempa hospodářské transformace. Od počátku roku 1996 byly významně valorizovány starobní důchody a zvýšily se další rozpočtové výdaje tak, že na konci srpna bylo jasné, že rozpočet skončí schodkem, proto vláda snížila rozpočtové příjmy i výdaje.

Zpomalení transformace vedlo ke vzniku skrytých deficitů veřejných rozpočtů, které v roce 1998 dosáhly výše 270 mld. korun.

.

Co to udělalo, je krásně vidět na příslušném grafech:

1. dynamiky meziročního růstu výdajů - v roce 1996 vidíme, že dynamika změn mandatorních nákladů ze zákona poskočila o cca 23%, další rok cca o dalších 15%

2. Na grafu temp růstu mandatorních a quasimandatorních nákladů zejména v roce 1996 a později v důsledku Opoziční smlouvy i v roce 2001. Zde vidíme, jak v roce skokově narostla mandatorní a quasimandatorní náklady o cca 14% a v dalším roce o 5%. V letech opoziční smlouvy a tolerančního patentu pak o 6%, pak o 7%, pak o 4% a posléze o fantastických 25%, po tolerančním patentu o 1%, což by vypadalo jako úsporné chování, kdyby se náklady každoročně vynakládané ze zákona podařilo vrátit na výchozí úroveň aspoň přibližně....ČSSD již v tomto roce 2002 již nepotřebovala kupovat voliče, to proběhlo v roce 2001. Zde je v plné kráse vidět ta krása opoziční smlouvy, kterou se často holedbají nekritičtí příznivci Klause a opoziční smlouvy, která měla za cíl jediné - vyřadit z politické soutěže všechny strany mimo ODS a ČSSD. Tyto strany se spojily v boji o hegemonii napravo i nalevo.

.

Pokud tedy dnes chce někdo demonstrovat proti důsledkům problému našich veřejných financí, měl demonstrovat a stávkovat proti nemravné opoziční smlouvě. To lze ale dost těžko předpokládat, když nejprve rozhazovala pravice a pak společně levice se zuby skřípající pravicí. Pravicí, které to stálo za zničení své opozice v jejím vidění, za zničení přirozených spojenců ve standardních systémech....

Naznačil jsem ale na začátku, že to nezačalo až v roce 1996. Skrytý dluh vznikal a byl založen už v samém projektu privatizace. byla zvolena tzv. česká resp. česko-slovenská cesta privatizace bez zahraničního kapitálu. Tomu byly obětovány banky a zprostředkovaně další rozpočty, neboť privatizaci podniků nepředcházela privatizace bank, Jiří Schwarz k deficitu 270 mld. korun a jeho příčinám řadí nedokončenou privatizaci bank:

.

"Někteří ekonomové už na počátku 90. let vyjadřovali námitky proti záměru vlády umožnit účast státem vlastněným institucím v privatizačním procesu. Největší obavy v nich vzbuzovala státem vlastněná velká bankovní čtyřka (KB, ČS, ČSOB a IPB) a jejími dceřinými společnostmi spravované investiční a později podílové fondy. Došlo tak k perverzní privatizaci, s jejímiž důsledky (vysoký podíl klasifikovaných úvěrů a nízká úroveň manažerského řízení vyplývající z nestandardní corporate governance) se potýkáme dodnes. Situaci bylo možno elegantně řešit na konci roku 1995 či počátkem roku 1996 prodejem bank kvalitním zahraničním zájemcům. V té době by příjem FNM z jejich prodeje byl maximálně možný vzhledem k vysokým cenám akcií a pozitivním očekáváním budoucího hospodářského vývoje v České republice."

.

Tedy ztráty byly dvojího druhu, jednak se nemaximalizoval možný zisk z prodejů bank, které uskutečnil až Zeman ale, a to zejména, se jednalo o to, že se umožnilo to, pro co se vžil termín tunelování bank, které s vytunelováním podniků vedlo ke skryté zadluženosti a sanaci bank.

Co k privatizaci řekli

Václav Klaus: "Jako tehdejší federální ministr financí jsem patřil mezi hlavní zastánce a prosazovatele privatizace vůbec a v rámci ní i této specifické a originální metody obnovení soukromého vlastnictví u nás. I dnes jsem stoprocentně přesvědčen, že - ačkoliv by se některé věci jistě daly udělat trochu jinak - šlo o proces úspěšný, jehož výsledkem jsou dnešní fungující soukromé společnosti. Všichni občané touto cestou dostali šanci získat svůj podíl na majetku, který podle tehdejší doktríny patřil všem."

.

Ano, ti šťastnější si přišli na své, často na pěknou sumičku. To ovšem bylo později mnoho násobně zaplaceno jednak tím, že podniky neměly konkrétního vlastníka, často byla vybrakována jejich podstata a oloupeni byli v neposlední řadě i dikové. Fondy, resp. jejich vlastníci si dělaly co chtěli...

.

Jan Švejnar: "To, že během vlády Václava Klause česká ekonomika vstoupila ve druhé polovině devadesátých let do recese, zatímco všechny ostatní středoevropské ekonomiky zdatně rostly, naznačuje, jak špatně Václav Klaus vedl české hospodářství. Mít vynikající zeměpisnou polohu, lepší výchozí podmínky než většina zemí v regionu, poměrně kooperativní centrální banku, a přesto jako jediný dostat ekonomiku do recese, to je nadmíru špatný výsledek. A Václav Klaus bude s tímto debaklem zapsán do dějin."

.

Švejnar má pravdu v tom, že je skutečně zvláštní, že se ze země s takovými předpoklady stal ostrůvek recese. Mimo jiné i toto vedlo k předčasnému konci vlády Václava Klause a Sarajevu. Jen bych si nebyl zcela beze zbytku jist tím užitím poměrně kooperativní centrální banka bez dodatku, vzbuzující skoro dojem, že nebyly žádné střety. Faktem však je, že střety exekutivy s centrální bankou jsou logické, nevyhnutelné, vždy tu bude pokušení exekutivy zasahovat do věcí trhu, a neměly by se přeceňovat. Sám Václav Klaus kdysi v momentu nenadálé upřímnosti prohlásil:

"Centrální banky umějí bojovat s inflací, ale nic jiného. Aureola, že umějí i něco jiného s reálnou ekonomikou, je mystifikace a omyl"

.

Dušan Tříska (spoluautor privatizace) ve článku Privatizace a kapitalismus v České republice uvádí: "...v letech 1990-1992 byla ekonomická transformace realizována v prostředí, které bylo de facto právním vakuem. Nepřekvapí tedy, že mezi obvyklá doporučení, která vláda z nejrůznějších stran dostávala, patřilo i to, že Československo má nejdříve vytvořit právní rámec a až poté zahájit privatizaci."

.

Nemyslím si, že se muselo čekat na "kompletní právní rámec", stačilo vzít v úvahu některá doporučení, respektive nevyjímat z navrhovaných zákonů pasáže, které mohly zabránit nejhoršímu, jak to uvádí ve svém hodnocení Tomáš Ježek:

.

Tomáš Ježek (tehdejší ministr privatizace a později předseda výkonného výboru Fondu národního majetku): "...ty klíčové finanční zákony dělalo federální ministerstvo financí a zejména ten jeden, který se nepovedl a který potom způsobil potíže s investičními privatizačními fondy dělalo federální ministerstvo financí. A tam byl jeden prvek - to byl ten ďáblův detail - který způsobil to, čemu se pak začalo říkat tunelování...
...až do května 1992 jsme pracovali podle provizorního předpisu, jehož autorem byl Ivan Mikloš, slovenský ministr privatizace a potom místopředseda vlády, ...a tam to bylo dobře. Jenomže to federální ministerstvo financí tu klíčovou větu, kterou tam Miloš měl, vypustilo a nedalo do federálního zákona, takže se stalo, že zakladatelé fondů pomocí malého vkladu ovládali celý fond a nakládali s majetkem DIKů jako se svým vlastním a to byla ta zrada."

.

Tedy ne že se nevědělo, že by se mohlo lépe a radostněji. Ono se zas tak moc nechtělo, aby to šlo....ale ani pan Ježek nebyl bez viny, ale o tom někdy příště. Jen naznačím, když ODA navrhovala po volbách 1992 na post ministra opět Ježka, bylo jí naznačeno, že ano, ale za cenu hloubkové kontroly. ODA pak raději navrhla Jiřího Skalického. Ježek pak paradoxně přestoupil do ODS....

.

Josef Stiglitz (někdejší viceprezident Světové banky a nositel Nobelovy ceny za ekonomickou vědu): "Například jeden rozdíl mezi transformací v Maďarsku a v Česku spočíval v tom, že Maďaři byli daleko více ochotni privatizovat státní majetek do rukou zahraničních investorů. Ostatně některé nejúspěšnější české privatizace, jako Škoda Auto, šly do rukou zahraničních investorů. Ale Klaus se tomu původně bránil, pravděpodobně z politických důvodů, nikoli proto, že by k tomu existovaly racionální ekonomické důvody. Když s lidmi mluvím, vždy se snažím rozpoznat, zda jejich chování

mělo skutečné ekonomické opodstatnění, či zda se řídili politikou, nebo dokonce populismem, i když samozřejmě tyhle oblasti nejsou od sebe úplně oddělitelné."

.

toto v podstatě potvrzuje i další nejbližší spolupracovník Klause Karel Dyba skrze Jana Vaňouse:

.

Jan Vaňous (česko-americký ekonom, podílel se na české ekonomické reformě): "Velká část reforem navrhovaných pracovníky Prognostického ústavu či Janem Švejnarem nebyla nikdy realizována, protože Václav Klaus agresivně prosadil jako zásadní ekonomickou reformu kuponovou privatizaci a na jiná klíčová opatření mu nezbylo moc času. Například zásadně blokoval jakýkoliv systematický pokus ze strany Ministerstva průmyslu ČR dostat do českých podniků zahraniční investice a tvrdil, že přes kuponovou privatizaci se vytvoří domácí kapitál (á la Motoinvest). Ministr hospodářství Karel Dyba si trvale stěžoval, že veškeré jeho argumenty ve prospěch většího objemu zahraničních investic do české ekonomiky byly Václavem Klausem ignorovány."

.

K tomu jen, že všichni ti Motoinvesti vytvořili kapitál skrze státní banky s kamarády a kamarádíčky, kteří měli volnou ruku od ministra financí, respektive byly tlačeny k tomu, aby privatizaci masivně podpořily....no a tento kapitál se přelil do bank při následných státních sanacích bank....kdyby stát vydal kapitál do rukou několika jedinců a řekl, něco si za to zprivatizujte, byl by efekt podobný...."Na, kup si holka něco hodně pěknýho na sebe!"

.

Václav Žák (přednáší teorii transformace na Ústavu politologie FF UK): "...obrovské náklady transformace nebyly jen dědictvím čtyřicetiletého hospodaření KSČ, ale také chybně zvolené transformační strategie. Klaus selhal jako ekonom. Jeho transformace nevytvořila efektivní vlastnické vztahy. Z toho vyplynulo drancování aktiv podniků a stovky miliard špatných úvěrů v portfoliích bank."

.

Tady se jednak správně nezamlčuje to, že ne vše je možno házet na politiky obecně a Václava Klause konkrétně, ale že byla zvolena pochybná cesta privatizace, sice relativně rychlá, ale vytvářející enormně rozptýlené neefektivní podivné vlastnictví: Takto (respektive s ostřejším dodatkem, že je to podvod a že Klause k tomu vede mimo jiné i vidina vyhraných voleb, když si uvědomil, že každý občan dostane do rukou kuponovku podepsanou Václavem Klausem) jsem to v průběhu schvalování řekl v rozhovoru s Alexandrou Procházkovou ze Západočeského deníku, když se mě a současně Jaroslava Jurečky ptala, jak hodnotíme kuponovou privatizaci. Osobně si myslím, že maďarská cesta byla tou lepší ovšem méně populistickou metodou. Nedávno se podobně vyslovil i pan Mikloš.