Ad Mackova nekoncepce aneb Edvard Outrata trefil hřebíček

Reforma státní správy

Dojem, že se vláda stará jen o škrty, není úplně fair: také se snaží o "reformy" a dost o tom mluví, a tyto reformy zdaleka nejsou jenom škrty, a aspoň zčásti by měly v budoucnu růst podpořit.

EDVARD OUTRATA státní úředník ve výslužbě

Tato otázka má několik rovin. Všichni asi budeme souhlasit, že si máme půjčovat jen na návratné investice, a že pokud utrácíme více, je třeba omezit výdaje, respektive spotřebu. V ideálním světě bychom uměli rozlišit investice od spotřeby (a obojí od plýtvání) a uměli bychom určit prioritu různých částí spotřeby. V takovém modelu bychom pak u mezní spotřeby mohli politicky rozhodnout, zda se jí vzdáme, nebo zda na ni od lidí vybereme více daní (popřípadě jak). Náš skutečný problém je skutečnost, že to neumíme.

Vláda musí jednat poměrně rychle z politických (vnitřních i vnějších) důvodů. Rozpočet není strukturován tak, aby bylo možno jednoznačně rozlišit jednotlivé kategorie výdajů a zároveň vládne všeobecný pocit, že všechny instituce (a i občané) mají řadu "rezerv". V této situaci v podstatě nezbývá než více méně plošně škrtat na jedné straně, a na druhé měnit systém tak, aby nám dovolil se v budoucnu do této situace nedostávat. Co vláda dělá, je pokus jednat v tomto směru. Přitom politicky jsou škrty daleko bezprostředněji citlivější než nedostatek růstu, takže projevy jejích představitelů se zdají zdůrazňovat tento aspekt. Dojem, že se starají jen o škrty, není úplně fair: také se snaží o "reformy" a dost o tom mluví, a tyto reformy zdaleka nejsou jenom škrty, a aspoň zčásti by měly v budoucnu růst podpořit.

Přes to vše bude pro vládu obtížné svůj postup obhájit, a to kvůli stavu naší státní správy. V dobře fungující demokracii, ve které by státní správa byla profesionální a apolitická, by různé varianty postupu byly dávno připraveny, a to ve variantách, které jsou přijatelné pro jakoukoli vládní kombinaci. U nás je však státní správa v takovém stavu, že i tam, kde by na to odborně stačila (což není vždy zaručeno), politický vliv, jemuž je vystavena, ji nevede k tomu, aby tak činila. Politická výměna jejího vedení při každém pohybu na politické scéně způsobuje, že není nakonec schopna promyšleně reagovat na měnící se podmínky.

Ministři proto po příchodu na ministerstvo musí táhnout samotný proces přípravy podkladů, což navíc ještě často neumějí. V jejich očích objektivně není čas ani na pořádné prodiskutování věcí, natož pak na solidní politické zdůvodnění aktivit. Přitom jejich aparáty nejsou schopny spolupracovat efektivně a tím pravidelně přikrývat jejich infantilní sklon k vzájemnému podrážení, takže dojem je pod psa a bohužel i kvalita návrhů je horší, než by mohla být. Důsledkem je pro státní aparát až neuvěřitelný short-termismus. (Jak se to říká česky? Krátkozrakost? Není to symptomatické, že pro to nemáme slovo?)

Co tedy dělat? V daném zmatku asi skutečně je nutno soustředit se na škrty. Došlo-li to už moc daleko, je možná dobře začít varovat, jak začíná Jan Macháček činit. Hlavně se snažit nedovolit vládě, aby se k investicím chovala jako ke spotřebě. To nebezpečí hrozí, byť aspoň slovy se tomu vláda brání (např. snahou vyjmout různé aspekty vzdělání z plošných škrtů). Problém tady je, že dlouhodobé státní investice jako vzdělání a budování infrastruktury figurují jako "spotřeba", zatímco stavba nových vládních budov je "investice"; a uvnitř "spotřeby" se údržba investic chová jako každá jiná spotřeba (viz dálnice D1). Už připravované reformy jsou často diskutabilní a měly by být diskutovány a ne protlačeny (např. nešťastný 2. pilíř). Ale hlavně je nutno reformovat státní správu, a to pořádně, protože to, co se chystá, neřeší její hlavní problém, totiž její odpolitizování. Výsledky by asi pomohly až jejím nástupcům, ale aspoň by se začalo.

Vláda by měla otevřít diskusi o fiskální