Na vodních lyžích do Japonska I
Den 1 - Přílet do Tokya
Už na letišti ve Frankfurtu jsme si připadli jak v jiným světě. Všude samí žluťáci (nemyslíme pejorativně) a úplný ticho. Kluci a holky v Luftwaffehanse se vytáhli a zařídili nám Airbus. Ten největší. Což mimojiné znamená, že po přistání v Naritě z něj vyskákalo pět set japončíků a my. Let sám o sobě byl překvapivě v pohodě, i když nad Sibiří trochu fůkal vietor. Obsluhovala nás letuška utečená v roce 1983 z Karlových Varů a byla ráda, že si může oprášit češtinu. Jídlo bylo prefabrikovaný, ale po deseti tisících kilometrech člověku fakt vyhládne. Přistáli jsme po půlnoci středoevropskýho času, takže v Tokyu bylo osm ráno a my nervózně podupávali, jestli dorazily i naše bágly, jelikož sme je museli kvůli nějakýmu chytrolínovi v Praze na letišti nechat odbavit. K snídani jsme si ulovili moc dobrý onigiri a vyrazili na průzkum města, o tom určtitě ještě napíšem.
Už na letišti ve Frankfurtu jsme si připadli jak v jiným světě. Všude samí žluťáci (nemyslíme pejorativně) a úplný ticho. Kluci a holky v Luftwaffehanse se vytáhli a zařídili nám Airbus. Ten největší. Což mimojiné znamená, že po přistání v Naritě z něj vyskákalo pět set japončíků a my. Let sám o sobě byl překvapivě v pohodě, i když nad Sibiří trochu fůkal vietor. Obsluhovala nás letuška utečená v roce 1983 z Karlových Varů a byla ráda, že si může oprášit češtinu. Jídlo bylo prefabrikovaný, ale po deseti tisících kilometrech člověku fakt vyhládne. Přistáli jsme po půlnoci středoevropskýho času, takže v Tokyu bylo osm ráno a my nervózně podupávali, jestli dorazily i naše bágly, jelikož sme je museli kvůli nějakýmu chytrolínovi v Praze na letišti nechat odbavit. K snídani jsme si ulovili moc dobrý onigiri a vyrazili na průzkum města, o tom určtitě ještě napíšem.
Den 1 - Tokyo
Kdokoli řekl, že ve zdejším metru se špatně orientuje buď neumí číst latinku nebo je barvoslepej. Největší problém, na kterej jsme zatím v souvislosti s jazykem narazili je, že třeba onigiri nemají popsaný jinak, než japonsky a bohužel ani sami prodavači bez vysoký školy to nedokážou přečíst, takže máme tak trochu "kinder surprise" ohledně náplně. Na každým rohu tady stojí automaty na pití, ze kterých po vhození 150 yenů (zhruba 40 kaček) padá naprosto úžasnej ledovej oolong. Nic proti Kájovi a jeho nereklamě na Aquilu, ale tohle prostě nemá konkurenci. Obzvlášť v tom strašlivym vedru. Naštěstí a zároveň naneštěstí všude vládne klimatizace a tím pádem i velký teplotní výkyvy, je to o nastydnutí. Byli jsme se podívat v Imperiálních zahradách, na Harajuku a trochu po obchodech. Mají tady hodně zvláštní zálibu v otáčení map, takže si člověk nikdy nemůže být jistej, že sever je opravdu nahoře. Jako v tom klišé o mapách a ženských. Díky tomu nás Kačenka ztratila při hledání východu ze zahrady, což však následně vedlo k všeobecnýmu nadšení z objevení malebnýho rybníčku plnýho krásných a vypasených koi kaprů.
Kdokoli řekl, že ve zdejším metru se špatně orientuje buď neumí číst latinku nebo je barvoslepej. Největší problém, na kterej jsme zatím v souvislosti s jazykem narazili je, že třeba onigiri nemají popsaný jinak, než japonsky a bohužel ani sami prodavači bez vysoký školy to nedokážou přečíst, takže máme tak trochu "kinder surprise" ohledně náplně. Na každým rohu tady stojí automaty na pití, ze kterých po vhození 150 yenů (zhruba 40 kaček) padá naprosto úžasnej ledovej oolong. Nic proti Kájovi a jeho nereklamě na Aquilu, ale tohle prostě nemá konkurenci. Obzvlášť v tom strašlivym vedru. Naštěstí a zároveň naneštěstí všude vládne klimatizace a tím pádem i velký teplotní výkyvy, je to o nastydnutí. Byli jsme se podívat v Imperiálních zahradách, na Harajuku a trochu po obchodech. Mají tady hodně zvláštní zálibu v otáčení map, takže si člověk nikdy nemůže být jistej, že sever je opravdu nahoře. Jako v tom klišé o mapách a ženských. Díky tomu nás Kačenka ztratila při hledání východu ze zahrady, což však následně vedlo k všeobecnýmu nadšení z objevení malebnýho rybníčku plnýho krásných a vypasených koi kaprů.
Komentáře
Okomentovat