Jak to vidí Mark Twain

LITERATURA O ŠLECHETNÝCH ČINECH

Pro poučení, kterého se mi z nich dostávalo, a pro potěšení, které mi poskytovaly, měl jsem už od chlapeckých let po cely život ve zvyku čítat soubor příběhů sepsaných dovedným stylem dů myslného Světového vypravěče. Vždy jsem je měl po ruce a kdykoli jsem začal mrzce smýšlet o lidském rodu, obrátil jsem se k nim a ony ty myšlenky vyhnaly; kdykoli jsem měl pocit, že jsem sobecký, nízký a hanebný, obrátil jsem se k nim a ony mi pověděly, co mám dělat, abych opět nabyl sebeúcty. Mnohokrát jsem si přál, aby ty okouzlující příběhy nekončily šťastným vyvrcholením, nýbrž aby pokračovaly v potěšujícím vyprávění o dobrodincích a těch, kteří byli dobrodiním zahrnováni. Toto přání rostlo v mém srdci tak vytrvale, že jsem se konečně rozhodl sám si je splnit, a to tak, že vymyslím pokračování těch příběhů. Dal jsem se tedy do toho a po velikém úsilí i zdlouhavém pátrání jsem konečně daný úkol splnil. Předložím vám teď výsledek, povím vám ony příběhy jeden za druhým a ke každému vždy připojím pokračování, jak jsem je při svých výzkumech dal dohromady.

VDĚČNÝ PUDLlK

Jednoho dne jakýsi dobročinný lékař (jenž četl knihy), spatřiv zatoulaného pudlíka se zlomenou nohou, vzal si to ubohé stvoření domů, a když byl poraněnou končetinu narovnal a obvázal, pustil malého vyvržence zas na svobodu a dál už na celou věc ani nepomyslil. Jak veliké však bylo jeho překvapení, když pak o několik dní později jednoho jitra otevřel dveře a spatřil vděčného pudlíka, jak tam trpělivě čeká provázen jiným zaběhlým psem, jenž si byl také při nějaké nehodě zlomil nohu. Laskavý lékař okamžitě nešťastného tvora ošetřil a nezapomněl obdivovat nevyzpytatelnou dobrotu milosrdného Boha, jenž byl ochoten užít nástroje tak pokorného, jako je ubohý zavržený pudlík, aby mu vštípil a tak dále a tak dále.

POKRAČOVÁNÍ

Nazítří ráno spatřil onen dobročinný lékař ty dva psy, jak rozzá řeni vděčností čekají u jeho dveří spolu s dalšími dvěma psy - mrzáčky. Mrzáčci byli okamžitě ošetřeni a všichni čtyři zase odešli, zatím co dobročinný lékař tu zůstal přemožen zbožným obdivem víc než kdy dřív. Minul den, nastalo jitro. U dveří seděli čtyři obnovení psi a s nimi tam seděli čtyři další, žádající obnovu. I tento den minul a nastalo další jitro; šestnáct psů, osm z nich čerstvě zmrzačených, sedělo na chodníku a lidé je museli obcházet. K polednímu byly všechny zlomené nohy narovnány, ale zbožný údiv v srdci dobrého lékaře začal se mísit s bezděčnou rouhavostí. Opět vyšlo slunce a objevilo se tu dvaatřicet psů, šestnáct z nich se zlomenýma nohama, zabírajících chodník a polovinu ulice; přihlížející lidé vyplňovali ostatní prostor. Nářek raněných, zpěvy uzdravených zvířat a komen táře přihlížejících občanů splývaly ve veliký a povzbudivý jásot, ale doprava v té ulici byla přerušena. Dobrý lékař najal dvojici asistentů a vykonal tak dobročinnou práci ještě před setměním, zrušiv z opatrnosti napřed své členství v církvi, aby se mohl vyjádřit v takové šíři, jak to případ vyžadoval.

Všechno však má svoje meze. Když dalšího jitra opět svítalo a když dobrý lékař vyhlédl na shromážděné, do široka rozložené množství hlučících a žadonících psů, řekl: "Musím to přiznat, knihy mě ošálily; vyprávějí vždycky jen hezkou část příběhu a pak končí. Podejte mi pušku; uz je toho příliš."

Vykročil se zbraní a šlápl náhodou na ocas tomu původnímu pudlíkovi, který ho okamžitě kousl do nohy. Veliké a dobré dílo, jemuž byl tento pudlík zaslíben, zplodilo v něm tak mocné a stále vzrůstající nadšení, že to pomátlo jeho slabou hlavu, až se vztekl. O měsíc později, když dobročinný lékař v strašných bolestech umíral na vzteklinu, svolal kolem sebe plačící přátele a pravil:

"Střežte se knih. Vyprávějí jen polovinu příběhu. Kdykoli vás nějaký ubožák požádá o pomoc a vy začnete pochybovat, co by z vaší dobro- činnosti mohlo vzejít, využijte té pochybnosti a prosebníka zabijte."

Jakmile to dořekl, obrátil tvář ke stěně a vypustil duši.