Má se Klára vdát?

Michal Viewegh

Má se Klára vdát?

Čtvrtek 12. června 2003. Teplý večer na zahrádce restaurace Magická zahrada. Ona se jmenuje Klára, je jí něco přes dvacet a je krásná: na dlouhé modiglianovské šíji nádherná hlava, ostře, řecky řezaný profil a velké oči ve tvaru mandlí, které, když ztmavnou, mají barvu dálek.

On se jmenuje Václav a příští týden mu bude šedesát dva.

Klára: Tak mám se v sobotu vdát, nebo ne?

Václav: Nemůžeš ode mě chtít, abych ti říkal, jestli se máš vdát, nebo ne. Spoléhám na to, že jsi nadána vlastním rozumem a že jsi schopna tento nesmírně vážný krok posoudit sama. Ty sama se musíš rozhodnout, jestli chceš Evženovi, nebo jak se ten člověk vlastně jmenuje, dobrovolně předat významnou část své suverenity a samostatnosti.

Klára: To je přece jasný, že se nakonec musím rozhodnout sama - ale co si myslíš ty? Mám si Evžena vzít, nebo ne?

Václav: Já tu nejsem od toho, abych ti říkal, co si myslím, ale od toho, abych tě vyburcoval, abys o tom sňatku více přemýšlela. Abych o té svatbě inicioval co nejširší debatu.

Klára: (vzdychne) Mohl by ses, brouku, aspoň jednou v životě vyjádřit jasně? Ano, nebo ne?

Václav: (upjatě) Napsal jsem ti přece dopis, kde ti zcela jasně doporučuji, abys na tu svatbu určitě šla, protože je to historicky významný krok, daleko závažnější než například parlamentní volby. Takže znovu opakuji to, co v mém prohlášení stoji černé na bílém: jestli ti tvůj osud není lhostejný, měla bys na tu svatbu rozhodně jít.

Klára: (ušklíbne se) Jo, jenomže už tam jaksi nestojí, jestli mám říct ano, nebo ne...

Václav: (vrtí hlavou) Trvám na tom, že tomu dopisu nic nechybí. Ten text jsem koncipoval dlouho, řadu dnů či dokonce týdnů se postrkávala slovíčka, tu o milimetr doleva, tu o milimetr doprava. To prohlášení je jediné možné, které mohu učinit. Bylo by nemístné, abych ti zrovna já dával nějaká doporučení.

Klára: A na mejch zásnubách s Evženem ti to nemístný nepřipadalo?! Ty pokrytče! Dyk jsi s náma tenkrát v Řecku dokonce celou dobu seděl u jednoho stolu!

Václav: To je úplně falešný a prázdný argument. Každé malé dítě ví, že -

Klára: (podrážděně ho přeruší) Přiznej hergot konečně, že máš s tou svatbou problém. Neustále všem tvrdíš, že ne, ale ve skutečnosti to jednoduše nedokážeš vydejchat!

Václav: (dotčeně) Ne ne ne, tak to opravdu není. Ty to nesmírně bagatelizuješ. Já si pouze myslím, že etapa tvé samostatnosti končí až příliš brzy. Podle mého názoru sis jí mohla ještě trochu užít.

Klára: (kysele) S tebou, že jo? •

Michal Viewegh

VÍTĚZSLAV NEZVAL; KLAUS

Naše životy jsou truchlivé jak pláč
jednou k večeru šel z tělocvičny mladý hráč
venku sněžilo nad monstrancemi barů
vzduch byl vlhký neboť chýlilo se k jaru
bylo tu však něco těžkého co drtí
ctižádost ješitnost a ambice až k smrti

Naše životy jsou bludné jako kruh

měsíce roky letí roste dluh

hráč stárne v bance pak v prognostickém ústavu

jezdí do ciziny přednáší udržuje si postavu

je tu však něco těžkého co drtí

ctižádost ješitnost a ambice až k smrti

Nase životy jsou strmé jako horská dráha

v listopadu povstala celá Praha

hráč zalit potem probudí se ze sna

bude mu padesát nic nepodepsal nikdo ho nezná

honí se zoufale od schůze ke schůzi

dovnitř vzali by ho leda soudruzi

je tu cos těžkého co drtí

ctižádost, ješitnost a ambice až k smrti

Jednoho večera na něj kdosi volá
nechceš přijít na schůzi Občanského fóra
filozofů máme dost ekonomů málo
to byl ten zlom tak se to stalo
za tlustou čárou není pout ni želez
hráč je ministrem špinavých peněz
je v tom něco krásného co drtí
odvaha drzost a radost z života i smrti

Brzy však jásot kamsi utek

hráč je zas neklidný cítí smutek

jako matka která porodila dítě

jako rybář který vy tah plné sítě

jako Bůh jenž touží stvořit nová slova

jako Bůh jenž musí tvořit vždycky znova

uhněte obratně pravého ptáka

je krásně modrý pravicově kráká

pro sebe uplácá vždy nové posty

spojí se i s čertem když k nim staví mosty

pravda je falešná větička přátelství ztráta času

a vy jste kdo neznám vás táhněte k ďasu

alchymista funkcí technolog moci

vstává brzo pracuje v noci

piják všeho co nás štve a drtí

piják trapnosti života i smrti

Naše životy se nikdy nevrací

kdo má paměť možná se pozvrací

jako jepice a jako blesky hromů

už se vznáší světla mezi stíny stromů

strašidelné stíny hazardního hráče

nezazenou už žádné vypínače

už se nesou výkřiky a tleskání

už se hráč svým hostům uklání

jsou tu i Ransdorf a Grebeníček hezky se k nim chová

nechybí ani Železný a Jana Dědečkova

je to úmysl a trochu zlá náhoda

stát se prezidentem svého národa

sportovcem jenž předběhne lepší všecky

pradlenou co ostatním ukradla necky

Šťastným začátečníkem hráčem rulety

co vyhrál stát a dvě televizní planety

Tisíc jablek spadlo na nos zeměkoule

a jen Newton doved těžit ze své boule

tisíc hluchých lidí bloudí beze jména

a jen v jednom z nich jsme našli Beethovena

tisíc hráčů si chtělo zahrát

jen jeden dotáhl to až na Hrad

Naše životy jsou těšivé jak sníh

jednou v noci sedě nad kupou hráčových knih

uviděl jsem náhle v čirém zoufalství tona

prezidenta lyže a Bobošíkovou vážně to byla ona

bylo to po půlnoci v pozdním únoru

zastihl jsem sama s sebou v hovoru

bylo to jako bych se opil silným vínem

hovořil jsem s sebou s tichým splínem

jako refrén zněl tu stále jeden tón

šel jsem po špičkách až k dveřím na balkón

přede mnou se chvělo moře světel v dáli

pod ním lidé ve svých lůžkách dávno spali

bylo tu však něco krásného co nedrtí

možnost jít si lehnout a poslat hráče do řiti. •