Populistický nacionalista
Jaké má podle vás Václav Klaus silné stránky?
Michael Kraus: Jeho nepřetržitá činnost v české politice, která se čím dál tím více točí kolem peněz, mu umožnuje disponovat obrovským - a netransparentním - finančním kapitálem a vlivem. Den před poslední prezidentskou volbou se Klaus prakticky o půlnoci vydává za Andrejem Surňakem, přítelem podvodníků ze zkrachovalého H-Systému, jehož kdysi sledovala BIS. Když média zveřejnila informace o této schůzce, hlava státu ani necítí potřebu takové setkání veřejnosti ospravedlnit. O nekalých vodách, v nichž se dnes Klaus pohybuje, svědčí i tajné schůzky jeho kancléře Weig la se Šloufem před první volbou. Kdyby se sešel kancléř prezidenta Bushe s osobou, která je natolik propojená s podsvětím, dostal by okamžitě vyhazov. Ale Klaus schůzky svého kancléře brání. Tímto stylem Klaus degraduje prezidentskou roli. Během prezidentské volby se jasně ukázalo, že Klaus de facto i nadále šéfuje ODS, jež ovládá vládní aparát, včetně ministerstva vnitra, má k dispozici obrovské finanční prostředky, včetně penězovodu z ČEZ, informační kanály, bezpečnostní a mediální služby, o kterých se nemůže žádnému protikandidátovi ani snít. Je proto legrace, když pak premiér Topolánek řekne o Švejnarovi, že kolem něj je korupční potenciál. Další silnou zbraní Klause jsou i mýty, jež sám o sobě a o české politice v posledních dvaceti letech neustále vytváří. Vezměte si například Klausův mýtus o občanské společnosti, již kritizuje jako jakýsi nelegitimní spolek nevolených. To je názor, který snad sdílí jen Vladimir Putin (jenž nedávno - a určitě ne náhodou - Klause vyznamenal medailí) a Fidel Castro. Jak se dozví začínající student politologie z každé učebnice, západní svět pokládá občanskou společnost za základní pilíř moderní demokracie. V Česku se Klaus rád prezentuje jako stoupenec konzervativní ideologie, ale vnější svět, který ho hodnotí podle jeho postojů a činnosti, a ne jen prázdných frází, ho tak už dávno nevnímá. Když byl zvolen prezidentem před pěti lety, význačný britský konzervativní časopis The Economist poznamenal, že Klaus se sice hlásí k odkazu Margaret Thatcherové, ale ve skutečnosti mu přesněji sedne nálepka "populistický nacionalista". To je také ten pravý důvod, proč mu nakonec ke zvolení pomohla i KSČM, jež má k populistickému nacionalismu hodně blízko. Zatímco českého prezidenta nebere vážně v Evropě a za oceánem prakticky nikdo, v českém prostředí se mu daří tyto mýty udržovat při životě především díky médiím, která většinou naivně fandí rádoby "pravici".
Michael Kraus: Jeho nepřetržitá činnost v české politice, která se čím dál tím více točí kolem peněz, mu umožnuje disponovat obrovským - a netransparentním - finančním kapitálem a vlivem. Den před poslední prezidentskou volbou se Klaus prakticky o půlnoci vydává za Andrejem Surňakem, přítelem podvodníků ze zkrachovalého H-Systému, jehož kdysi sledovala BIS. Když média zveřejnila informace o této schůzce, hlava státu ani necítí potřebu takové setkání veřejnosti ospravedlnit. O nekalých vodách, v nichž se dnes Klaus pohybuje, svědčí i tajné schůzky jeho kancléře Weig la se Šloufem před první volbou. Kdyby se sešel kancléř prezidenta Bushe s osobou, která je natolik propojená s podsvětím, dostal by okamžitě vyhazov. Ale Klaus schůzky svého kancléře brání. Tímto stylem Klaus degraduje prezidentskou roli. Během prezidentské volby se jasně ukázalo, že Klaus de facto i nadále šéfuje ODS, jež ovládá vládní aparát, včetně ministerstva vnitra, má k dispozici obrovské finanční prostředky, včetně penězovodu z ČEZ, informační kanály, bezpečnostní a mediální služby, o kterých se nemůže žádnému protikandidátovi ani snít. Je proto legrace, když pak premiér Topolánek řekne o Švejnarovi, že kolem něj je korupční potenciál. Další silnou zbraní Klause jsou i mýty, jež sám o sobě a o české politice v posledních dvaceti letech neustále vytváří. Vezměte si například Klausův mýtus o občanské společnosti, již kritizuje jako jakýsi nelegitimní spolek nevolených. To je názor, který snad sdílí jen Vladimir Putin (jenž nedávno - a určitě ne náhodou - Klause vyznamenal medailí) a Fidel Castro. Jak se dozví začínající student politologie z každé učebnice, západní svět pokládá občanskou společnost za základní pilíř moderní demokracie. V Česku se Klaus rád prezentuje jako stoupenec konzervativní ideologie, ale vnější svět, který ho hodnotí podle jeho postojů a činnosti, a ne jen prázdných frází, ho tak už dávno nevnímá. Když byl zvolen prezidentem před pěti lety, význačný britský konzervativní časopis The Economist poznamenal, že Klaus se sice hlásí k odkazu Margaret Thatcherové, ale ve skutečnosti mu přesněji sedne nálepka "populistický nacionalista". To je také ten pravý důvod, proč mu nakonec ke zvolení pomohla i KSČM, jež má k populistickému nacionalismu hodně blízko. Zatímco českého prezidenta nebere vážně v Evropě a za oceánem prakticky nikdo, v českém prostředí se mu daří tyto mýty udržovat při životě především díky médiím, která většinou naivně fandí rádoby "pravici".
Michael Kraus (59)
Profesor politologie a ředitel Institutu mezinárodní politiky na Middlebury College ve Spojených státech. Zabývá se politikou střední Evropy, Ruska, Balkánem a demokracií v bývalých totalitních státech. Narodil se v Praze. V USA získal doktorát z politologie na univerzitě v Princetonu.
Politologii a mezinárodní vztahy přednášel na JFK Goverment School, na Harvardu, na Kolumbijské univerzitě v New Yorku.
Profesor politologie a ředitel Institutu mezinárodní politiky na Middlebury College ve Spojených státech. Zabývá se politikou střední Evropy, Ruska, Balkánem a demokracií v bývalých totalitních státech. Narodil se v Praze. V USA získal doktorát z politologie na univerzitě v Princetonu.
Politologii a mezinárodní vztahy přednášel na JFK Goverment School, na Harvardu, na Kolumbijské univerzitě v New Yorku.
Komentáře
Okomentovat