Malé připomenutí
Úterý 21. ledna 1992Minulý Dolů Další
Poslanec SN M. Zeman: Pane předsedo, pane předsedající, vážené Federální shromáždění, budu hlasovat pro návrh s úpravami, s jakými byl předložen, neboť se domnívám, že původní znění nebylo zcela korektní, např. proto, že dávalo vládě jisté pravomoci, přičemž ovšem vláda je ve vztahu k prezidentovi v poněkud submisivním postavení vyplývajícím už z toho, že jím je jmenována. A domnívám se, že provedená změna je z tohoto hlediska účelná tím, že tyto pravomoci vrací, byť negativně, Federálnímu shromáždění.
Současně bych však chtěl varovat před obecně rozšířenou a dalo by se říci populistickou iluzí, která vychází z názoru, že hlas lidu je hlasem božím, a že to, co nespraví parlament, spraví občané.
Jsem si vědom toho, že zejména dnes v předvolebním období, kdy se každý poněkud bojí říci to, co by rozhořčilo voliče, mohou být další poznámky pokládány za provokativní. Ale prosím, abyste zvážili prostý fakt, že např. za středověku a ještě v pozdějších staletích byla většina veřejnosti nakloněna upalování čarodějnic a že to byla byť absolutistická, leč přesto osvícená vládnoucí moc, která toto upalování zakázala dávno před tím, než ke stejnému názoru veřejné mínění tehdejších občanů došlo.
Pokud vám tento příklad bude připadat jako příliš antikvovaný, položme si jednoduchou otázku: Kdybychom v této zemi uspořádali všelidové hlasování o tom, zda obnovit trest smrti, jak si myslíte, že by toto hlasování dopadlo? Máme k dispozici poměrně seriózní a reprezentativní průzkumy veřejného mínění a můžeme tedy vyvodit předběžný závěr.
Toto populistické krédo ostatně napadá i psychiatr prof. Cyril Höschl ve svém projevu, který koncem září přednesl v pražském Karolínu. Chtěl bych velkou většinu svého diskusního příspěvku vyplnit právě touto citací, neboť se domnívám, že tak jako k tomuto ctihodnému shromáždění mluví zástupci různých profesí, neuškodí, jestliže k němu promluví - byť zprostředkovaně - i psychiatr.
Dovolte mi tedy, abych citoval. "Tato země v této době prochází rozumovou, mravní i citovou krizí. Zamýšlíme-li se hlouběji nad tím, jak k této krizi došlo, proč právě teď, musíme si připustit některá velice nepříjemná, ale bohužel pravdivá fakta. To, co nyní řeknu, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Je to suché konstatování skutečnosti.
Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní nebo alkoholik. Zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt. Proč se o tom dnes zmiňuji?
Pro oblast intelektově podprůměrnou, když pominu stavy patologické, jsou charakteristické některé rysy, které si možná všichni neuvědomujeme, a neuvědomujeme si je zejména tehdy, jestliže se stýkáme na univerzitě pouze mezi sebou. Jestliže jedinec, který je v této intelektové kategorii, má nějakým způsobem rozumět světu, má-li se v něm nějak pohybovat a má-li ho nějak uchopit, musí si ho drasticky zjednodušit. Těmto lidem - je to tedy polovina národa - uniká ona složitá mnohotvárnost, komplementarita, mnohoznačnost světa, a to, co z tohoto světa v jejich očích zbývá, se dá rozdělit na celkem jednoduché, většinou protipólné elementy. Někdy se tomu říká černobílé myšlení. Někdo je buď dobrý, nebo špatný. To, že hranice mezi dobrem a zlem neprochází ani mezi novými a starými strukturami, ani mezi komunisty a nekomunisty, ale srdcem každého člověka, to uniká. Podobně unikají i jiné komplikovanosti.
Černobílé myšlení bohužel kontaminuje i morálku. Dobré je pouze to, čemu rozumím - a toho není mnoho. To, čemu nerozumím, je špatné. Odtud filozofie je nesmysl, matematika je k ničemu, kybernetika je pavěda, genetika je rovněž pavěda.
Z tohoto intelektového zázemí potom pramení tzv. lidové pravdy - každý cikán krade, každý žid je lichvář, každý zrzavý je zákeřný - a ty mívají často nacionální charakter. K tomu se přidává určitá sugestibilita.
Jestliže tato morálka nebo toto černobílé vidění světa je ještě spojeno - a to bývá - s neschopností rychlejších pohybů v sémantickém poli, s neschopností propadat se z jedné sémantické roviny do druhé, vede to k nedostatku smyslu pro humor. Jestliže mám nedostatek smyslu pro humor a ti druzí se smějí, nutno si zákonitě myslet, že se smějí mně. To vede k ostražitému, číhavému, nepřátelskému postoji vůči světu, k podezřívavosti a k neustálé snaze dokázat a proklamovat svoji chytrost a ke strachu, aby ze mě nikdo neudělal hlupáka. A tak vzniká obraz - bohužel ve společnosti tak frekventovaný -, který za určitých okolností - a tou okolností je právě doba -,kdy zodpovědnost za naše životy přechází na nás samé, dá těmto rysům v nezakrývané podobě zaznít." Konec citátu.
Vážení kolegové, nechci pochybovat o pravdivosti statistik profesora Höschla. Ale uváděl jsem je jako poněkud paradoxní výraz své důvěry v tento i v budoucí parlament. Upřímně řečeno - kladu si někdy otázku, kolik procent poslanců v této síni je schopno pouze černobílého vidění, a přesvědčují mne o tom výsledky různých hlasování.
Na druhé straně jsem jako ten, kdo byl odsouzen na dva a půl roku nepodmíněně sedět v této sněmovně, přesvědčen jako zúčastněný pozorovatel, že neplatí, že každý sedmý poslanec je notorický alkoholik. Případ, kdy poslanec alkoholem intoxikovaný s tupým žuchnutím dopadne mimo své poslanecké křeslo, je v této sněmovně poměrně vzácný. Stejně tak jsem přesvědčen, že neplatí, že dokonce každý sedmý poslanec je dementní, a to i tehdy, kdybych do této množiny sebekriticky zahrnul i sám sebe. A já se domnívám, že je to právě ona slabá, leč existující pozitivní deviace mezi parlamentem a veřejností, onen prostý fakt, že procento dementních mezi námi je o něco nižší, než je průměr, tento fakt zakládá moji důvěru k tomuto parlamentu. Proto bych chtěl varovat před nekritickým spoléháním na referendum. Proto bych si přál, aby tento i budoucí parlament byl natolik inteligentní, aby k referendu - pokud možno - nemuselo dojít. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)
Komentáře
Okomentovat